Jakub , 7 let
V září 2008 začal náš Kubíček, tehdy 4 letý, chodit do školky, já jsem nastoupila do práce.
Netrvalo to dlouho a Kuba se začal v noci počůrávat, říkala jsem si, tak asi je z nového prostředí unavený, tvrdě spí a počůrá se. Stávalo se to občas. Pak se k tomu přidala strašlivá žízeň, o pití se doslova prosil, vypil neskutečné množství.
Na ten den nikdy nezapomenu, bylo to pondělí 21.1.2008, jela jsem domů z práce tramvají, že odpoledne zajdeme pro jistotu k doktorce. Celou cestu domů už jsem brečela co bude, tušení bylo strašné. Nebyla jsem ani tak statečná, abych s Kubíkem k doktorce šla, musel jít manžel. Přišli za chviličku zpátky, že máme hned jet do nemocnice, počůral proužek u dr a bylo zle.
V nemocnici jsme museli vyřídit nejprve poplatky, pak zase že nám to vrátí, když bude syn hospitalizovaný, v tu chvíli mi to bylo jedno a otázka v ambulanci máte uhrazen poplatek mi přišla neskutečná, absurdní vzhledem k nemoci, kterou mu diagnostikovali.
Glykemie byla na běžném glukometru neměřitelná, potom z laboratoře přišel výsledek, glykemie při záchytu 45,3 strašné, mohl i umřít, ještě že jsme k doktorce šli. Následovalo přijetí na JIP, kapačky, zhroucení světa . Nastal boj s glykemiemi, který trvá a bude trvat stále.
Bylo nutností v nemocnici se vše naučit, odhodlat se do vlastního dítěte píchnout inzulin, jinak nepůjde domů. Bylo to velice těžké, hlavně psychicky. Paní primářka na mě vůbec dobře nezapůsobila, místo vlídných slov, útěchy a pomoci jsem se dočkala spíš strachu z toho co bude, když nebudu něco vědět na co se mě bude ptát. Vím, že to myslela dobře, ale ten přístup mi vůbec nevyhovoval. Většinou diskutovala se mnou, manžel musel chodit do práce. Byli jsme v nemocnici asi 14 dní, pak nás pustili domů. Zpočátku jsem se bála s Kubou jít i na nákup.
Postupem času se člověk zaběhne, protože musí, ale vnitřně se s tím asi nikdy nesrovná, proč zrovna jeho dítě musí onemocnět nevyléčitelnou nemocí.
Dneska je Kuba v první třídě, umí se změřit, píchnout, jen inzulin mu natahuju, to ho ještě samotného dělat nenechám. Jídlo je také na mě, na to je ještě malej. Už jsme si za ty tři roky zvykli na režim, naučili se s tím žít.
Velkou oporou v začátcích mi byly kamarádky , které jsem našla na internetu. Měly už zkušenosti, poradily, povzbudily . Holky, díky moc
