Po dvou letech radostí a krásných starostí, se začalo něco dít. Malý Míša přestal jíst a jen pil. Většinu dne jsme strávili tím, že jsme čurali na nočníček a vařili čajík. Nikdy jsem si neuvědomovala, že i takhle malé děti, by mohli mít problém s diabetem. Nic méně, jsme při návštěvě u babičky využili toho, že má vlastní glukometr a zkusili jsme cukr změřit. Nešlo to. Přístroj stále ukazoval jakousi chybu. Hned při pondělní návštěvě u dětské obvodní lékařky jsme řešili, jestli nemá problém s močovým měchýřem. Při rozhovoru s lékařkou o nevydařené zkoušce na glukometru sestra zbledla. Teprve teď si všimla při kontrole moči na proužku přítomného acetonu a cukru. Potom to šlo už ráz na ráz. Jeli jsme do nemocnice. Tam nám glukometr také nemohl změřit tak vysokou hladinu cukru, jakou momentálně měl.
Nejhorší pro nás bylo to, že jsme slíbili Míšovi, že ho už nikde nenecháme samotného. Co se dalo dělat. Na jip s ním ležet nemůžu. Hned ráno ale mohl být zase se mnou. Chlácholení, ve smyslu, že jsme všímaví rodiče, že spousta dětí přijíždí v bezvědomí, nás moc neuspokojovala. Co všechno si ještě tenhle drobeček musí prožít?
Začali jsme léčbu inzulínem. K naší smůle byl zrovna specialista někde mimo nemocnici, tak mé dojmy z léčby byli smíšené. Zapochybovala jsem hned u první večeře, kdy dvouletý chlapec dostal dva krajíce chleba s uzeným masem a měl je prý oba sníst. Nakonec se problém vyřešil a omluvil se i primář. Musím říct, že se všichni moc snažili a omlouvali se, že takhle malých diabetiků tu moc nemívají. Většinu mých dotazů mi nejdříve zjišťovali. Opravdu se moc snažili.
Bylo mi jasné, že pokud se nenaučím co nejrychleji vše zvládat, tak setrváme v nemocnici déle. Při Míšově aktivitě, je to záběr. Dokonce se tam srazil s dveřmi, tak měl monokl a bouli na hlavě. Nejhorší je, že dítě bojuje, protože si myslí, že mu ubližujete a nechápe to, že tu malou bolest, co mu působíte,děláte jen proto, neb ho nesmírně milujete a zachraňujete mu život. Píchali jsme zatím jen jehlou, protože tak malé dávky pero neodliší. Většinou jsem na to neviděla přes slzy. Prostě pláč dítěte, vědomí že je to na dlouho, nevyspaní a nadměrné množství nevstřebatelných informací vám nepřidá.
Člověk si časem zvykne na všechno.
Doma probíhal dlouhou dobu opakovaný „ boj o život“.
Se sladkou dámou žijeme už druhým rokem. Píchání už nebolí ani Míšu a ani mě na duši, jako když tak hrozně plakával. Občas zabolí jen ty běžné věci, když si v krámě nemůže zrovna vzít rohlík, nebo vybrat nějaké sladkosti jako ostatní děti. Je tu spousta maličkostí, které bolí víc než jakékoli píchnutí.
Nebojíme se žít normální život. Jezdíme na dovolené pod stan a také k moři. Míša, aby usměrnil svojí energii tím správným směrem, začal chodit na karate. Snažíme se vmísit k dětem, které si chodí hrát se školkou do lesíka u našeho domu. Snad nás vezmou do školky příští rok.
Jsem moc ráda, že na to nejsme sami. O Míšu se zvládne postarat taťka, babička a pokouší se i jeho o pět let starší sestřička Kristýnka. Všem jim za to moc děkuji.
Navzdory osudu i přesto šťastná maminka Pavlína.
Žádné komentáře:
Okomentovat